Junjun na Blog.cz

Jen tak na okraj - naši sousedé ve stanu opět souložili - cca v 6 ráno.

Dnes byla na programu Koločava. Nejdřív jsme zavítali do místní školy - vypadala (alespoň) zvenku zhruba stejně jak základky u nás. Byla zde možnosti i ubytování, ale to jsme zrovna nepotřebovali. Uvnitř bylo muzeum Ivana Olbrachta (to je ten spisovatel co napsal román Nikola Šuhaj Loupežník). Muzeum....spíš taková výstavní místnost. Byly tam různé fotografie, obrazy, dokumenty, nástroje, kroje..prostě od všeho trošku. Když se tam natlačila tlupa cca 35 lidí, tak tam celkem nebylo k hnutí. Překvapivé je, že na Ukrajině moc Nikolu Šuhaje nemusej - pro ně to byl prostě vojenskej zběh. Podle toho taky vypadá jeho hrob - i když kdo ví, jak ten vlastně vypadá, protože na výběr jsme měli hned ze dvou. Názory se totiž různí, kde je vlastně Nikola vůbec pohřben. Na každý pád, oba domnělé hroby byly dost stranou od ostatních. Vstup na místní hřbitov byl taky moc fajn, brána byla zavřená, prý už hodně dlouho, tak se tam lezlo přes plot - lezou tam tak i domorodci, tak jsme se nemuseli stydět.:-) Úprava hrobů je úplně jiná než u nás - většinou žádné kamenné desky, jen kovový kříž s tabulkou se jménem, popř. podobizna - přes kříž je ještě hodně často přehozen věnec s umělých květin - to vypadá z dálky docela efektně, zblízka už poněkud méně. Co jsem nepochopila, proč skoro na každém hrobě měly převrácenej dnem vzhůru kovovej kýbl. Jinak když už jsem u týhle problematiky (tím nemyslim rezavý kýble, ale duchovno), tak čeho si každej turista na Ukrajině všimne, že tam mají v moc dobrým stavu kostely a spoustu nových je také rozestavěno. To moje nevěřící povaha nějak nemůže pochopit, vlastní barák jim kolikrát padá na hlavu, hlavně že mají zbrusu novej kostel. Taky kolikrát na Ukrajině uvidíte, že mají v zahradách (teď opět nevím jak to nejlépe pojmenovat) něco jako krucifiksy - taky velmi pečlivě upravené. K tomu nám průvodkyně řekla, že to znamená, že v rodině někdo tragicky zahynul.

Po projití koločavského hřbitova jsme opět přelezli plot a vrátili se zpět do vsi. Ještě jedna odbočka, na Ukrajině pravděpodobně nefunguje svoz odpadu, protože dosta často tam narazíte na haldy plastovej flašek a jinej bordýlek. Jo, byla holt doba kamenná, bronzová a tam je teď plastová. Aspoň, že to nepálej (nebo to tak aspoň nevypadalo). Pravda ale je, že na Ukrajině je nádherná krajina, ale když se tak kocháte panorámatama a pohlédnete si pod nohy, tak vám to občas zkazí náladu. To ani na pražskejch ulicích není kolikrát takovej čurbes jako tam - v přírodě pomalu civilizací nedotčené. To je celkem velká škoda, občas nás to nepříjemně vrátilo do reality.

V Koločavě jsme došli do místní jídelny na oběd. Průvodkyně nás sice varovala, že nádobí není sice nejčistší (já vím, zasa prudim s hygienou), ale zachovali jsme se jako správní dobrodruzi a šli jsme.:-)) Byla to nevelká místnost, cca 10 stolů a o plnost našich žaludků se postarali dvě místní Ukrajinky. Nejdřív jsme si dali polívku - ta byla dobrá a potom asi to byla kukuřičná kaše??, na tom škvarky a ještě něco. To bylo zajímavý, ale na můj vkus strašně mastný, tak jsem k tomu upíjela od Karla pivo, abych trochu neutralizovala tu mastnotu, protože jsem měla strach, že by to můj žaludek nemusel zvládnout. Pak jsme se ještě dočkali místních vyhlášenejch pirohů, který jsme do tý doby nemohli vůbec nikde sehnat, sice taky mastnější než musim, ale jinak mňam. Někdo šel ještě courat po okolí, ale my jsme vzali zavděk přístřešku a přepadlo nás nicnedělání. Povídali jsme si s jednou z těch Ukrajinek (to že řikám povídali, znamená že ona uměla celkem česky, ne že bychom se my nějak výrazně zlepšili v ukrajinštině). Říkala, že má dceru v Praze a prodala nám flašku prý moc kvalitní vodky. Vzhledem k tomu, že jak jsme poznali místní lidi, tak si myslím, že nám dala opravdu dobrou. Opravdu, alespoň v těch malých vesničkách na nás byli moc hodní, a když jsem viděla, že život tam není žádnej med, poněkud se změnil můj názor na Ukrajince.

Taky jsme se stali svědky prodeje selátek - ty měla jedna tamní paní normálně v kufru žigula - na seně tak 7 selat. Na střeše potom hnůj v přepravkách - prostě pojízdnej chlívek.:-)) K nahlédnutí ve fotodokumentaci v galerii.

Veselý bylo, když jsem se sháněla po záchodu, tak průvodkyně říká, to je tam a tam a hlavně - je to tam napsaný. Móóóc vtipný, když neumíte azbuku. Protože písmeno "ž" v azbuce se ani při velký fantazii nepodobá tomu našemu. Aspoň, že písmeno "m" maj stejný, jinak bych šla klidně na pány - ono by to bylo ale asi stejně jedno.

Pak už jsme Koločavu opustili, a rozjeli se dále. Vzhledem k tomu, že se blížila večerní hodina a měli jsme opět stavět stany, začali se stahovat mraky a padat voda.

Přejeli jsme do vesnice Jasiňa, ale nakonec jsme spali v Lazeščině. Opět jsme byli ubytovaný na zahradě místních lidí, mohly jsme spát i vevnitř, ale kdo by odolal možnosti stavět mokrej stan (spíš nám docházeli finance, bylo to za příplatek). Úžasný bylo, že tam byla i sprcha - sice na dešťovou vodu z kádě (plavala tam v ní taky mrtvá žába), ale bylo to super. Po očistě jsme si šli sednout do hospody (všimněte si tý logiky), která byla hned vedle našeho tábořiště. Tam se nám sedělo dobře, pili jsme pivo a dostali jsme na ochutnání vodku - jmenovala se nějak jako Ethalon. Název pravda nebudí moc důvěru, ale byla fakt výborná. Vodku normálně nemusim, ale tahle - ta byla! Seděli s námi u stolu naše dvě opatrovatelky, naši výkonní milenci (o nich jsem již psala), naši řidiči a ještě dva Ukrajinci - jeden z nich Ivan - jeho rodině patřila tahle hospoda a ještě jeho kamarád. Ivan uměl výborně česky - pracoval mimo jiné v Praze ve Staropramenu. Protože nás výborně hostil, máme na něj kontakt, kdyby byl v Čechách a něco potřeboval, tak že se může ozvat.

Tak dnes nás čekal náročný přechod masivu Černá Hora. Ráno jsme zbalili batohy, někdo i stany a hurá na cestu. Přijelo pro nás výstavní vozítko - prastará nákladní Tatra (přesnej typ nejsem schopná určit) - naskládali jsme se společně s báglama na korbu a vyjeli jsme. Fajn cesta - když uvážíte, že celou cestu stojíte různě ohnutí a ještě ani ne na svejch končetinách, vdechujete výfukovej bordel z Tatry (jedno vyfuknutí se rovná tak 10 cigaretám) a občas máte co dělat, aby jste z této atrakce nevypadli - silnice 1. třídy na tomhle úseku nějak nebyli. Skvělej ozdravnej pobyt.:-)) Po ujetí zhruba 10 km této krasojízdy jsme dorazili na místo. Dnešním cílem bylo vyškrábat se na nejvyšší vrchol Ukrajiny a to na Hoverlu (2061 m), pak se trošku seškrábat dolů a najít nocleh a další den zase trošku stoupat na Pop Ivan (2021 m) a pak prudce klesat.

Začátek túry začal hned skvěle - šli jsme špatnou cestou.:-)) Naštěstí nebo jen naneštěstí jen kousek, ale kdyby jsme šli celou cestu tudy, sice bysme nevylezli na Hoverlu, ale bylo by to výrazně pohodlnější.

První úsek byl vražednej - vzhledem k tomu, v jaký časový prodlevě píšu tento zápis, tak už si nepamatuju jestli to byl úsek o délce 1 km nebo 3 km, ale abychom se nehádali tak dejme tomu tak 2 km. Tudíž 2 km velmi prudkého stoupání. Sluníčko nám na cestu pěkně svítilo, takže jsme byli za chvilku všichni zpocení jak dobytci (viděli jste už někdy zpocenýho dobytka??). Cestou nahoru jsem vzpomínala na naše praprapraprapředky a přemýšlela jsem, jakýho vola napadlo postavit se ze čtyř na dvě nohy. Ve čtvrtině nás opustili první odpadlíci vymlouvající se na astma a podobné civilizační choroby. Po prvním hrozném úseku už cesta celkem šla, dokonce někdy byla i 5 m rovina.Výhled byl krásnej - fakt zážitek. Když jsme se dodrápali cca do výšky 1 800 m začala být opět mlha, s mlhou přišla i větší zima, pak přišel drobnej deštík, kterej nás bičoval z pravé strany (takže jsme byli z pravé strany úplně promáchaný). Z těhletěch všech krásnejch a příjemnejch věcí vzniklo absolutní neviditelno. Dobře jste viděli tak 5 m před sebe, pak už nic. Hoverla je hora zrádná - každou chvilku už jsme očekávali, že budeme na vrcholu - cestou jsme potkávali jiné zoufalce, kteří nás povzbuzovali sdělením, že už jsme tam za chvilku. Tak jsme se drápali, drápali ještě asi tak další půl hodiny. V tu chvíli ze mě spadli všechny moje horolezecký vášně a začala jsme si v duchu nadávat, proč lezu na tak kurevsky vysokou horu navíc ještě v tak debilním počasí. Myslím, že jsem v tom nebyla sama, protože když jsem se ohlédla po ostatních spolulezcích i oni měli na tvářích zarputilé výrazy. Celou cestu nahoru jsem doufala, že vrchol bude alespoň výš než ta mlha, že odměnou bude nádherný rozhled do krajiny. Myslíte, že byl?? Nééé, tam bylo ze všeho nejhůř, navíc když se člověk zastavil, a přestal se soustředit na to, aby nesklouznul po šutru a nezlomil si pastelku nebo aby se nezřítil do propasti, začal si o to víc uvědomovat mokré oblečení na sobě, kterému mu navíc přítomný vítr neustále ještě víc lepil na tělo (další bod do mého žebříčku nej věcí). Nahoře bylo lidí jak na Václaváku a podobnej "pořádek". Udělali jsme památeční foto - kdybych se vyfotila v Praze, když je zrovna inverze před nějakým patníkem vypadalo by to zhruba stejně. Pravda ale je, že bych asi nebyla modrá zimou. Natlačili jsme si do hlavy müsli tyčinku a pokračovali v cestě dál. Průvodkyně nám sdělila, že naším cílem je těď najít jakési jezero, u kterého bychom měli rozložitl stany. Jezero však bylo taky ve výšce cca 1 800 m, tudíž ještě v úseku kde bylo ono neviditelno a hnusno. Chvilku jsem si myslela, že se překonám (trvalo mi to asi 150 m sestupu) a že jako budu pokračovat v cestě. Ale při představě, že budu někde v zimě, celá mokrá stavět stan, bude mi klendra a nebude ani šance se někde usušit, mě rozhodnutí pokračovat v cestě pomalu opouštělo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si na Hoverlu vylezla podruhé, tentokrát ale z druhé strany. Občas přemýšlím, proč mi to nepálí trošku rychlejc. Stačily jsme se Zuzkou totiž slézt poněkud dolů, než jsme si řekly, že se na to můžem.... Když jsme se dostaly do fáze, že jsme zase začaly klesat, padla na nás depka - z mlhy, zimy, z toho, že nevidíme na krok a tak. Nevim, co bychom dělaly, kdyby si jedna z nás vyvrkla kotník (při této diagnóze si vzpomenu vždycky na svoji kamarádku, že Zdeni?). Zhruba po půl hodině motání se v mlze, jsme se dostaly do míst, kde už bylo vidět a tak se nám zlepšila nálada a byla to taková pohodička. No, pohodička, jak se to vezme. Kdo už někdy stoupal například čtyři hodiny do kopce, moc dobře ví, že si docela mákne na stehna. Pro ještě lepší efekt doporučuji, dát si úplně na hoře (tedy jako v cíli) tak půl hodiny voraz. To vám totiž ty svalíky pěkně ztuhnou a při cestě dolů se vám budou krásně podlamovat nožičky. Ještě jedna příhoda... Jak tak klesáme já najednou na Zuzku...chytla jsem jí za ruku a řikam.."ty vole, pozor" a úplně jsem ztuhla. Důvodem tohoto mého chování bylo to, že jsem si myslela, že jsem spatřila medvěda. Ono by to klidně bylo možný, ale tentokrát to byla kráva. To byste nevěřili, jak jsou si tahle zvířata podobná.:-)))))))))))) Po úspěšném slezení dolů, jsme měli před sebou ještě úspěšných 10 km cesty do vesnice, kde jsem tábořili. Taky byste byli s této představy nadšení, to mi věřte. Začal se ze mě vytrácet i poslední zbyteček pozitivní nálady - bolela mě chodidla, vůbec celý nohy, měla jsem votlačený ramena od báglu a vytřepanej mozek z hlavy (to z toho prudkýho sestupu dolu). Přemýšlely jsem se Zuzkou, jestli si někoho stopneme - v tu chvíli ovšem vyvstala otázka, jestli si budeme mít vůbec koho stopnout. Nestihly jsme ujít pořádně ani deset minut a za námi Tatra. Ani jsme nemusely mávnout, sama zastavila (pravda, tak úplně sama ne, měla řidiče:-)))) ) - to se vraceli Ukrajinci z práce z lesa - srandovní bylo, že ženské byly úplně fialový od borůvek. Vylezli jsme na korbu, tak si nás chvilku rozstrkávali, kdo vedle koho bude sedět a jelo se. Ten den se na turistiku chtivé Čechy smálo štěstí - na korbě Tatry byla totiž skupinka asi 4 dalších Čechů z druhého zájezdu a cestou jsme ještě nějaký posbírali. Tahle cesta byla libovka - seděli jsme (pravda sice jsme měli trochu vomlácený zadky, jak to skákalo po dírách na cestě), koukali po okolí a já jsem se snažila ještě rozumět tomu, co mi povídal ukrajinec co seděl vedle mě, protože však většina z nich rozumí a mluví česky , tak se mi to doufam i celkem dařilo. Jinak ten den jsem všude viděla medvědy (přestrojený za krávy) - jak jsme jeli na korbě, tak jsem zas v periferním vidění zahlídla nějaký velký hnědý zvíře. Hned jsem Zuzce sdělila: "ty vole, já už zas myslela, že je to medvěd" - tato moje věta vyvolala velké pobavení všech Ukrajinců na voze. No jo, Češka z města a navíc z Prahy...
Poté co nás náš super "taxík" dovezl na místo určení, chtěly jsme jim se ségrou dát aspoň nějaký peníze, protože nám to fakt pomohlo a navíc nás opravdu příjemně překvapilo, že nás vzali sami od sebe (když teda pominu, že jsme se Zuzkou strašně krásnééé...:-)))) ) - dokážete si vy sami představit, že v nějaký díře po granátu, kde máte třeba postavenou chatu, potkáte japonskýho bloudícího turistu (za předpokladu, že se japonští bloudící turisté začnou zajímat o český venkov) a sami se mu nabídnete, že ho odvezete třeba na nádraží? Tam by z toho mohlo něco kápnout, jabka (=japonci) jsou celkem štědří, třeba by vám dali svůj foťák - tak až nějakýho potkáte, tak to zvažte:-))) No, ale ti Ukrajinci si od nás nevzali ani hřivnu, tak jsme jim jen poděkovali a zamávali na rozloučenou.

K úplné mojí spokojenosti mi ještě chybělo, jak oznámit Manželce, že budu spát u nich ve stanu - horolezec Karel mi totiž odstoupal se stanem. Manželka naštěstí měla soucit.
Po náročném výletu jsme šly zase spáchat hygienu do nejluxusnější (jediné) sprchy, kterou jsme potkaly za celý pobyt. Když jsem se krásně vysprchovaly zjistily jsme, že si v oné nádrži na dešťovou vodu, která pak sloužila ke sprchování, další účastnici zájezdu perou prádlo a myjou nádobí - nevim v jakym pořadí.... No, a tak jsme si šly taky umýt ešusy...
Už si fakt nepamatuju, jestli jsme šli ten večer do hospody nebo ne...

7. den: 10. 8. 2006
Hned po ránu se mi nepatrně zkazila nálada. Zjistila jsem, že moji tajně objevenou, čistou a téměř nezápachající kadibudku, nejenže někdo objevil, ale taky znečistil - dobytek.